Zítřek nám nikdo neslíbil

Přátelství v dešti

Déšť – jaké pocity ve vás vlastně vyvolává slovo déšť?

Je pátek kolem 6 hodiny ráno a první věta, která mi zazněla v hlavě při pohledu z okna   „ to je dneska hnusně, vůbec se mi nechce ven“.

V tu stejnou chvíli jsem se zarazila a říkám si „ co to povídám, vždyť to není pravda, je přece krásný den, jako každý jiný“.
A proč to tak vlastně je?

Ano, opět se sepnul automatický vzorec, který v sobě máme nastavený. Funguje to úplně stejně, jako když nás v dětství učili, že slunce je žluté, tráva zelená a pes štěká, proto nemňouká. Hned se nám vybaví vizuální podoba daného vzorce.

Velmi často se utvrzujeme ve starých vzorcích z dětství.

Když prší, nebo je jen  zataženo s mlhou, automaticky nám nabíhá věta – „to je hnusně“, když svítí slunce, nabíhá nám vzorec – „to zas bude vedro“.

Člověk je jediný tvor na světě, který umí být stále nespokojený.
Takhle si můžeme nalézt spoustu dalších vzorců. Momentálně mě napadly další čtyři.

Nebojte se, nebudu je vyjmenovávat.

O tom dnešní článek není.

Dnes chci psát o dešti

Proč zrovna o dešti? Stalo se vám někdy, když jste ráno vyšli z domu či bytu a poprvé se nadechli, že vzduch voněl?

Já tomu říkám „ vzduch voní deštěm“. Myslím, že termínově to správně není, ale znáte určitě tu úžasně zvláštní vůni, která obvykle trvá jen pár minut, nebo jen do té doby, než déšť zcela zkrápí vyprahlou zem. V létě je ta vůně silnější, zvláště v období letních bouřek.

Chvíli jsem se tedy dnes ráno zastavila a nasávala tu krásnou vůni čerstvého vzduchu spolu s vůní vzduchu prvních kapek deště, které dopadaly na zem.

Zhluboka jsem dýchala a cítila nádhernou energii, která začala zaplavovat mé tělo.

A najednou jsem si uvědomila, že se čas jako by zastavil. Vnímala jsem ten klid, kolem mě proletěl kos a opodál si klidně začal sbírat stébla do zobáčku. Vůbec jsem ho nezajímala, ani se nebál a proč by také měl?

Sledovala jsem, jak se na větvích okolních stromů začínají objevovat první jarní pupeny a během pár dní se rozvinou v krásné listy v jarních zelených barvách.
Tahle krásná scenérie se mísila se zpěvem ptáků, kterých jsem najednou slyšela víc a víc. Protože jsem je začala vnímat.

Škoda, že člověk časem přestane vnímat zvuky přírody – o tolik se ochuzuje.

Později během dne jsem si začala uvědomovat, co je to vlastně déšť? Pro každého má jiný význam. Někdo déšť nemá rád, někdo ho dokonce nenávidí, ale já dnes chci psát o něčem zcela jiném.
Chci psát o:

Přátelství v dešti

Přátelství člověka s přírodou, zvířat s přírodou a kráse deště a vody.
Příroda je nádherně uzpůsobená k tomu, že voda je stejně jako vzduch a slunce zdrojem  a součástí života.

Člověk je tvořen ze 75 % z vody, stejně tak zvířata a rostliny obsahují z velké části vodu.

Přesto stále zůstává viset ve vzduchu otázka:

  

Proč někdo déšť miluje a užívá si ho a někdo tohle období doslova přetrpí?

A někdo jen čeká, kdy už přestane pršet a začne svítit slunce.

– někdo nabídne v dešti deštník třeba příteli
– někdo v dešti tančí
– někdo na déšť čeká jako na zázrak
– někdo miluje déšť a hraje si v něm
– někdo se před větším deštěm schovává
– někdo si déšť doslova užívá
– někdo ho sleduje za oknem a neodváží se ven
– někdo je šťastný, když prší

 

Ano tohle všechno umí déšť, a proto si užívejte každý den bez ohledu na to, jestli svítí slunce, nebo zrovna vyšla duha.
Užívejte si každý den, kdy se ráno probudíte, jako by byl vaším dnem posledním. Začněte dělat věci, které vás těší, začněte s novým koníčkem, který dlouho odkládáte, protože na něj nemáte „ čas?“.

Dýchejte zhluboka a zastavte se na chvíli, vědomě se zaposlouchejte do okolí, co slyšíte? 🙂 Věděli jste, že život se může zobrazit i v jediné kapce vody?

To je život přátelé, žijte naplno. 🙂

Protože zítřek nám nikdo neslíbil